Největší radost mám z mladých hasičů
Když Jaroslav Kamenický vstoupil na počátku 50. let minulého století mezi brandýské dobrovolné hasiče, netušil, že ve sboru setrvá více než šest desetiletí, ve funkci jeho starosty pak čtvrt století. Na lednové výroční valné hromadě sboru předal štafetu novému starostovi.
Ve sboru jste začínal jako malý kluk. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se nejen dobrovolným hasičem, ale věnovat se „hasičině“ také profesionálně?
K hasičům mě přivedl můj strýc, člen sboru, do kroužku mladých, jak se tenkrát říkalo. To mi bylo asi 7-8 let. První veřejné vystoupení jsme měli na náměstí, kde radnice předávala místními hasičům s velkou slávou nové vozidlo na podvozku Praga RN. Že to byla veliká událost, svědčí to, že všude v okolí hasiči měli trofejní automobily po německé armádě. My mladí jsme na náměstí ve slušivých bílých uniformách předváděli, jak umíme hasit. Po dovršení patnácti let nás vzali dospělí hasiči mezi sebe a začali jsme jezdit i k požárům; u těch jsme nejdřív dělali takzvané podržtašky. Po ukončení základní vojenské služby jsem začal pracovat na okresním výboru Svazu požární ochrany jako okresní velitel.Následně jsem vstoupil do armády, kde jsem vykonával různé funkce v požární ochraně až do roku 2004, kdy jsem odešel do starobního důchodu.
V jakých podmínkách působili brandýští dobrovolní hasiči v době Vašeho vstupu do sboru a jaké zázemí mají v současnosti?
To se nedá vůbec srovnat. V té době se dobrovolné požární ochraně moc nepřálo. Ochranné prostředky téměř neexistovaly. Plátěná uniforma, v zimě doplněná vatovým kabátem, gumovky, ocelová přilba a na zádech těžký dýchací přístroj. Hasiči využívali dvougaráž vestavěnou do budovy kina a na malém dvorečku místnost, v níž se nedalo topit. Současná požární zbrojnice splňuje všechny požadavky moderního zařízení tohoto druhu. A ochranné prostředky? Každý, kdo jezdí k zásahu, má vlastní ochranné prostředky srovnatelné s těmi, které používají profesionálové.
Vždy jste se snažil, aby jednotka byla vybavena kvalitní technikou a ostatními technickými prostředky. Jak se dařilo tuto snahu naplnit?
Veškerá nově vyráběná požární technika byla dodávána profesionálním jednotkám požární ochrany nebo na export. Mně se podařilo sehnat několik vozidel vyřazených armádou. Protože v té době byly náhradní díly dostupné, dařilo se tato vozidla svépomocí opravit tak, aby mohla být několik dalších let využívána. V současnosti má jednotka sboru k dispozici čtyři požární automobily, z nichž rychlý zásahový automobil a požární automobil CAS 20 na podvozku Tatra 815 plně odpovídají současným požadavkům na úroveň mobilní zásahové techniky. Totéž platí o ostatním technickém vybavení.
O rozvoj sboru se zasloužila řada vynikajících osobností. Na které z nich nejvíce vzpomínáte?
Často vzpomínám na rodinu Vimmerových, která sbor držela i v dobách, kdy se nedařilo. Pan Antonín Vimmer se syny Antonínem a Miloslavem byli zárukou spolehlivosti. Paní Vimmerová byla opravdová hasičská máma. Nebyli samozřejmě sami, těch pracovitých a spolehlivých byla celá řada. Jejich vyjmenováníby tvořilo dlouhý seznam.
Jak se změnily požadavky na připravenost členů výjezdové jednotky sboru? Co všechno musejí členové jednotky zvládat?
Každý člen výjezdové jednotky musí prokázat odbornou a fyzickou připravenost. Troufnu si říci, že obdobnou, jako u profesionálních hasičů. Odborná příprava je prováděna v požární zbrojnici každé pondělí. Mimo to jsou členové odesílání do odborných kurzů nebo se zdokonalují na různých cvičeních pořádaných zejména Hasičským záchranným sborem Středočeského kraje.
Jádrem činnosti sboru je zásahová činnost.Jaké jsou další aktivity sboru?
Snažíme se ve městě dát vědět, že jsme tady. Zúčastňujeme se veřejných akcí pořádaných městem, působíme ve školách, organizujeme akce pro školky, sami pořádáme akce pro veřejnost, například v únoru to byl druhý hasičský ples v poválečné historii sboru.
I když se „hasičina“ jeví jako ryze mužská záležitost, je zřejmé, že ve sboru najdou své uplatnění i ženy.
Z historie sboru vím, že v meziválečném období byly u sboru pojmenováním a zařazením „samaritánky“. I v současnosti jsou ženy a děvčata nedílnou součástí našeho sboru a s výjimkou účasti v zásahové jednotce se podílejí na všech jeho činnostech. Jsou to převážně manželky, přítelkyně, dcery nebo příbuzné našich členů. Družstvo žen nás skvěle reprezentuje na soutěžích v požárním sportu.
Náš rozhovor může inspirovat nové zájemce o práci ve sboru. Na koho se, v případě zájmu, mohou obrátit?
Rádi mezi sebou uvítáme zájemce o členství v našem sboru. Jak již jsem zmínil, scházíme se v požární zbojnici každé pondělí od 18 hodin. Pokud mezi nás zájemci zavítají, poskytneme jim veškeré informace.
Ve funkci starosty sboru jste působil více než čtvrt století. Co Vám udělalo největší radost a naopak, co se Vám nepodařilo realizovat podle Vašich představ?
Velkou radost mám z široké základny dětí, které sdružujeme v kroužku mladých hasičů „Maxíci“. Jejich nadšení a zápal pro věc je odměnou všem, kteří je v kroužku vedou. Náš hasičský „potěr“ je velkým příslibem pro budoucnost sboru. Naopak, nedokážu si vzpomenout na něco, co by se zcela rozcházelo s mými představami. Máme výborný kolektiv zapálených „srdcařů“, slušné technické a logistické zázemí, podporu města a těšíme se důvěře veřejnosti.
I nadále budete pracovat ve výboru sboru. Co byste chtěl novému výboru a svému nástupci ve funkci popřát?
Do nového výboru byli zvoleni lidé, kteří už něco dokázali a navíc téměř všichni začínali u sboru v dětském kroužku. Měl jsem možnost sledovat, jak dospívají, jaké mají charakterové vlastnosti. Myslím, že bylo správné právě tyto členy sboru, včetně mého nástupce, zvolit. Přeji jim, aby se jim dařilo alespoň tak, jako předchozímu výboru.
Jaroslav Vykoukal